Dnes jsem zažil něco úžasného. Na individuální sezení se ke mě nahlásil táta se svým 11 letým synem. Už to je samo o sobě neobvyklé, protože ve většině případů chodí s dětmi na sezení maminky a proto jsem byl zvědavý co z toho bude.

 

Když “kluci” dorazili, povídali jsme si o jejich problému, který se týkal synových známek ve škole. A jak jsme tak intuitivně procházeli sezením, došli jsme samozřejmě k tomu, že příčina všech synových problémů leží ve vztahu jeho mámy a táty. Což nebylo na první pohled patrné.

 

Tatínek byl opravdu statečný a nejenže velice rychle pochroustal co se děje, ale i v části, kdy bylo třeba se ponořit do emocí se odvážně pustil až k jádru problému. A po něm i syn.

 

Oba plakali, nejdřív bolestí a pak i štěstím, že už to celé nemusí vláčet dál životem sebou. No a já samozřejmě s nimi, protože když procházím s lidmi emocemi, jedu v tom s nimi. Tak jsme tam seděli, tři kluci co pláčou.

 

A já si uvědomil jaké mám štěstí, že můžu dělat tuhle práci a že můžu potkávat další “kluky” tam v hloubce našich opravdových pocitů. Tam, kde odložíme svoje masky a dovolíme si být křehcí a zranitelní. Tam kde jsme láska.

 

Ještě ten večer mi přišel tenhle email:

 

Ahoj Martine,

nejprve bych Ti chtěl moc poděkovat za dnešní terapii. Bylo to mnohem silnější a hlubší než jsem si dovedl představit a asi i připustit... Se synem jsme cestou domů moc nemluvili, protože usnul. :-) Myslím, že to bylo náročné i pro něj. Ale jsem šťastný, že po dnešku najednou vidím spoustu věcí jasně a čistě. A navíc se před námi otevřel nový nekonečný horizont témat o kterých spolu můžeme jako otec a syn hovořit bez tajemství nebo předsudků. Určitě bude spousta příležitostí dovysvětlit si vzájemně to co zaznělo a je skvělé, že již po dnešku n ení nic o čem spolu nemůžeme mluvit. Tedy alespoň za mě. A to je nesmírně osvobozující pocit. 

Takže ještě jednou děkuji a máš mou hlubokou úctu a respekt.

 

A tak si říkám, že mě moje intuice vede správně. Že opravdu žijeme v době, kdy se naše mužství začíná léčit. A my si konečně můžeme dovolit přestat být tvrdí, zarputilí a tvrdohlaví, protože to poškozuje nejen naše vztahy s partnerkami a dětmi, ale především to křehké a krásné v nás. Našeho vnitřního chlapce.

 

A dokud žijeme, ještě není pozdě s ním znovu navázat kontakt.