Hněv, strach, žárlivost, závist, nenávist.
Takové hosty si na návštěvu obvykle rádi nezveme. Což je veliká škoda.
Protože jsou právě jako ti přátelé, co mají odvahu nám do očí říct, že jsme se včera zachovali jako pitomci ( o něco méně odvážní řeknou spíš, že nás mají rádi, ale…). Možná se v daný okamžik necítíme úplně komfortně, ale nakonec jsme jim vždy vděční, protože nám pomáhají obrušovat naše ego a odkrývat tak to, čím jsme vždy byli a budeme. Čistou láskou a jednotou. Jen to skrze závoj strachů, schémat a nepochopení někdy necítíme.
Takzvaně negativní emoce nejsou ani trest, ani něco ošklivého nebo dokonce ostudného. Tyhle ne příliš vítané pocity jsou ve skutečnosti velký dar a zdroj informací.
Jsou to poslové zpráv od naší duše, nadjá nebo vyššího já, jakkoli tomu chceme říkat, které nás ale každopádně vždy vede k absolutní lásce, k dokonalému přijetí všeho a všech, včetně sebe. Co dokážeme přijmout, s tím se sjednotíme.
Pokud se je ovšem snažíme vymazat ze svého života, přicházíme o možnost růst. Navíc jejich potlačováním ubližujeme svému tělu. A jelikož jsou to zprávy, budou se opakovat tak dlouho, dokud nebudou doručeny. Což znamená přijaty a pochopeny. Každá emoce se na fyzické úrovni projevuje jako chemická reakce. Různé pocity mají své chemické sloučeniny, které jsou z mozku vysílány ke konkrétním částem těla. Pokud je naše ego přesvědčeno, že by nějaký pocit neměl existovat, je schopné ho nevnímat. Dělá, že není. Naše tělo tohle neumí. Je zalito příslušnou chemickou látkou, ať se mu to líbí nebo ne. A jelikož pocit “nebyl”, nemohla být ani doručena potřebná zpráva. Proto kdykoli nastane vhodná příležitost, která emoci spustí, budou se tak dlouho vyplavovat chemické látky do stejné části těla, až toto místo začne být nejprve podrážděné a časem možná i nemocné. Do té chvíle, než se rozhodneme se emocí zabývat a zprávu převzít.
Přitom pocity nejsou samy o sobě dobré ani špatné. Jsou to jen informace.
Hněv nám přichází říct, že někdo nebo něco překročilo hranice našeho bezpečného prostoru. Určitý druh strachu nás varuje, že míříme špatným směrem. Žárlivost hlásí, že se v nějaké oblasti života necítíme dostatečně cenní. Závist je zprávou o našem nevyužitém potenciálu. A nenávist nás vede k vyjádření bolesti, která vznikla ve vztahu s někým koho velmi milujeme. Pokud je zpráva vyslyšena, nemá důvod se vracet.
Jak moc tedy potřebujeme být bolaví nebo dokonce nemocní, abychom slyšeli? Kolik máme ve svých tělech nevyzvednutých zpráv? A jak dlouho už se pokoušejí s námi spojit?
Celý svět neustále teče, plyne, mění se. My jsme přirozeně součástí této jednoty, kterou vnímáme jako lehkost bytí, sounáležitost, lásku. Ale pokud zůstaneme stát a odmítneme se vyvíjet, vypadneme ze společného rytmu. Sami sebe “ vystrčíme z kola ven”.
Možná bychom mohli změnit postoj a začít ty takzvaně negativní emoce vítat. A nebuďme troškaři :-) Pojďme je z celého srdce milovat a být jim vděční. Za to, že nám přicházejí pomáhat a předávat informace, které potřebujeme. Abychom mohli čas od času poodkrýt závoj osobních sklonů a strachů a spojit se v lásce. Se sebou, s ostatními, i s celou planetou.
S láskou Petra V.