Věčná knihovna našeho podvědomí



Znáte ty chvíle , kdy se vám do života neodbytně vracejí pocity, o kterých víte, že byste je mít neměli? O kterých víte, že vám ubližují? O kterých víte, že vám berou sílu? Pocity nespravedlnosti spáchané na vás vašimi nejbližšími, na které se nedá zapomenout. Bolestivá zranění z odmítnutí člověkem, kterého jste z celého srdce milovali. Nenávist k lidem, kteří vám v jistém okamžiku života ubližovali, a vy ji nechcete cítit, protože to teď spolu máte jinak. Sžíravá zlost spolknutá ve chvíli, kdy si na vás rodiče, partner nebo šéf vylévali svou vlastní frustraci. Nejspíš vám dodnes zní v uších, že jste se měli bránit, že jste jim to měli říct. Všechny tyto pocity vyvěrají z dávné minulosti. S mnoha lidmi už se dávno nevídáme, někteří už dokonce ani nejsou mezi námi. Tyto události jsou pryč a nelze s nimi už nic dělat nebo jsou překryty novými prožitky.


Tak bychom si to přáli. Mít už klid, soustředit se na svůj současný život. Jenže ony nejsou pryč. Objevují se znova a znova. Vysakakují na nás jako čertíci z krabičky v těch nejméně vhodných okamžicích. Tolik se snažíme být spokojení, každé ráno a každý večer se přesvědčujeme, že nám přece nic nechybí. Tak proč se v noci budíme a nemůžeme znovu usnout? Proč se nám ráno nechce z postele? Proč se netěšíme na nový den? Proč neradi chodíme do svého zaměstnání nebo naopak pracujeme víc než je zdrávo? Proč sáhneme po cigaretě nebo sklence vína? Proč si kupujeme stále nové a nové věci, o kterých víme, že je nepotřebujeme? Proč se raději než o svůj vlastní svět zajímáme o to, co prožívá kolegyně v práci nebo dvacetři postav nekonečného seriálu?


Protože se snažíme zapomenout. Chceme být šťastní a spokojení. Nejdříve se pokoušíme odvést pozornost k něčemu, co prohlásíme za důležité nebo uspokojující. Ve chvíli kdy zjistíme, že to nefunguje, obvykle zvolíme druhou taktiku. Snažíme se nepříjemné vracející se vzpomínky nevidět. Děláme, že nejsou. A v tu chvíli jsme se chytili do pasti. Protože je opravdu přestaneme vědomě vnímat. Potlačíme je do podvědomí. Zdá se, že je vše vyřešeno, zmizely. Uf. A co víc, začneme si vytvářet vymyšlené, upravené vzpomínky. Takové, které nám lépe vyhovují. Kde sami sebe obvykle vykreslíme jako oběť a všechny ostatní jako viníky. A hodíme na ně všechno, co se v našem životě nepovedlo. Vpodstatě začneme lhát sami sobě. Jenže…


Lidská paměť je knihovnou všech vjemů prožitých od našeho početí. Každá vůně, chuť, zvuk, každý tělesný prožitek, každý pocit, každé slovo, každá myšlenka, která nám kdy proběhla hlavou. To vše je v nás navěky uloženo. Vzpomínky jsou data, která se nám nikdy nepodaří vymazat. Pouze malé množství dat si dokážeme vědomě vybavit, zbytek je uložen v depozitáři, v našem podvědomí. Už nikdy z naší hlavy nezmizí, jak nás maminka zbila, jak se rodiče rozváděli, jak jsme byli zneužiti, jak jsme něco hodně pokazili. Jediné, co nám může pomoci začít se cítit lépe, je změnit k těmto událostem postoj. Podívat se, jestli se opravdu staly tak, jak si je my chceme pamatovat. Jestli nám tenkrát neunikla nějaká souvislost.


Každé naše nové rozhodnutí, každý čin, volby všedních dní se tvoří na základě dat z celé naší knihovny. Berou v potaz všechny naše vzpomínky, ať se nám to líbí nebo ne. Všechny. Vědomé i potlačené. Ty podvědomé, nepohodlné vzpomínky se do našeho života vracejí. Například ve formě záměrů se některým situacím vyhnout. A tak se vyhýbáme. Neříkáme, co máme říkat. Nereagujeme, když máme reagovat. Nechceme pro sebe to, co máme chtít. A především necítíme. To nás ohrožuje nejvíc. Cítit. A tak roste v našem životě zvláštní otupělost. Zvykáme si na určitou dávku nepříjemných pocitů a snažíme se sami sebe přesvědčit, že je to tak normální. Že to patří k životu dospělých lidí, k manželství, k pozici zaměstnance. Velikost dávky si každý stanovuje sám. Někteří lidé si vytváří odolnost už jako děti. Ženy, které vyrostou v rodinách, kde bylo na denním pořádku násilí a hrubé chování, dokáží žít v podobných vztazích roky, než si uvědomí, že to není běžné ani normální. Ale stejně není normální dělat práci, která mě nebaví, nechat se ponižovat od svého šéfa, dovolit partnerovi, aby nás omezoval, nebo našim dětem, aby nás ignorovaly a dělaly věci, které jim nesvědčí. Co je normální je individuální. A rozhoduje o tom náš dobrý pocit. Bohužel se na něj často nemůžeme spolehnout. Pokud jsme v minulosti mnoho pocitů a vzpomínek potlačili, časem otupíme a necítíme. Nepoznáme, co opravdu chceme, co potřebujeme, po čem toužíme. Přestaneme slyšet svůj vnitřní hlas. Hlas naší duše. Ten, co nikdy nelže. Máme rozbitý kompas.


Existuje mnoho způsobů jak náš kompas opravit. Pročistit naše podvědomí, abychom se znovu mohli spolehnout na dobrý pocit. Já používám jednoduchý test svalového napětí. Je to technika, kterou zvládne uplně každý, i děti. Je rychlá, přímá a jde rovnou k jádru problému. Umožňuje nám prokouknout lži ega a vést smysluplný rozhovor. Otevřít knihovnu našeho podvědomí a vytáhnout právě ty příběhy, které si momentálně potřebujeme přečíst. Abychom si vzpomněli, jak to tenkrát doopravdy bylo. Abychom uviděli všechny souvislosti. Abychom našli naše tehdejší dluhy, kvůli kterým se nám tyto vpomínky a nepříjemné pocity stále vracejí. Slova, která jsme neřekli. Pocity, které jsme neprožili a činy, které jsme si nedovolili. Abychom to jednou provždy naplnili, uzavřeli a odložili. V našich vzpomínkách. Z každého dokončeného příběhu z naší minulosti si zároveň neseme do současnosti dar pochopení a vhledu. Porozumění sobě, svým reakcím a potřebám. Odpuštění a soucit s druhými. Vše, co se dostane z podvědomí zpět do vědomí nás přestává ovlivňovat. Když o tom víme, můžeme znovu vytvářet svobodné volby. Takové, které vycházejí více z našich ideálních představ, než z minulosti. Přestáváme se točit v kruzích a znovu vykročíme vpřed.


To přeji nám všem, protože potom by byl svět šťastný.



Seminář osobního rozvoje Pravda nebo lež ? - 2. prosince 2017


Seminář osobního rozvoje Pravda nebo lež ? - 6. ledna 2018




This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now